LEGENDA O ATLANTIDĚ

Dnes naposledy vyjde slunce nad

ATLANTIDOU

Tu zprávu donesli nejvyšším kněžím tajného řádu Achirů,potomkům hvězdných lidí a obyvatelům krásného města ATLANTIDY  samotní Andělé.

Zkáza  se  blíží a poslední den Atlantidy započne s prvními paprsky slunce, které se  dotknou  zlatých kopulí jejich  chrámů

Nejvyšší kněží   svolávají na tento  den  všechny  obyvatele města, kteří  se  před  svítáním shromáždi na posvátném místě tohoto božího města.

Posvátný obřad „Loučení“ mohl započít.

          Městem se line nádherná vůně   dřeva  a kadidla posvátných stromů a vzduch se  chvěje  tóny  chorálu kněžských hudců. Oči všech  se upírají k horizontu  mořské hladiny, kde po  stovky let  vycházelo slunce  a  svými zlatými paprsky obšťastňovalo  toto nádherné  město s jejími zahradami, překrásnými paláci a  chrámy , s plážemi z bílého písku, omývanými  pěnou Atlantických vod.

         Nejvyšší kněží připravují posvátné dary   svým ochráncům, kteří budou přítomni poslednímu loučení.Převezmou z rukou nejvyššího  kněze Ámůna dary pro budoucí lidských civilizace , které přijdou  po jejich odchodu.

         Za  zvuku zvonů  všech  chrámů po celém městě, se nad hladinou moře objevují první paprsky  zlatého slunce.

S prvními paprsky, které  se  dotknou  kopulí chrámů všichni přítomní  za zvuku polnic  spatří to, co většina z nich  tušila a kněží věděli.

Na paprscích  slunce  se  mezi nejvyšší kněží  snášejí éterické bytosti ze stříbrné pěny, zářící svou božskou čistotou  - 

ANDĚLÉ, ochránci jejich města.

Andělé usedají na vybraná místa  a  nejvyšší kněz Ámůn zahajuje poslední posvátný obřad  jejich  řádu.

Zvuky  andělských písní se linou  nad  celým městem a vnášejí do duší všech přítomných  klid  a mír.

Každého z přítomných halí andělská blaženost, která brání  strachu a zlu vstoupit do jejich  duší.

Všichni mohou poprvé spatřit  celý posvátný obřad andělského řádu Achirů za přítomnosti nejvyšších kněží i Andělů, 

strážců města.

Po skončení obřadů naposledy  kněží společně s Anděly ochránci  a veškerými obyvateli města procházejí  ulicemi, naposledy  se modlí u každého  chrámu a vzdávají hold nejvyššímu pánu Všehomíra.

Společně projdou  nádhernými zahradami, které doposud  stojí neporušeny, naplněny  božskou i pozemskou faunou a florou.

Kněží naposledy žehnají veškeré té kráse, i když  dobře  ví, že všechno toto jest marnost nad marnost.

Naposledy se  všichni vrací zpět před nejsvětější  chrám města  a nejvyšší kněz Amům  předává  Andělům posvátnou  knihu a dary, knihu ve které jsou zapsána veškerá tajemství a moudrosti Atlantské civilizace.

Tak se  i  stalo.

Po ukončení posvátného obřadu „Loučení“ Andělé stejně  jako přišli, tak i s paprsky  sklánějícího se  slunce opouštějí město a jeho obyvatele.

Posvátnou knihu jim darovanou  nejvyšším knězem Ámůnem a všechny  dary budou ochraňovat do  doby, než se v nové lidské civilizaci zrodí „vyvolení“ ,kterým bude  umožněno nahlédnout  do těchto  posvátných textů.

Jen tito vyvolení budou moci  čerpat pro  blaho  nové lidské rasy  znalosti a moudrosti  celého vesmíru.

Ten  čas příjde, neboť vše je ukryto v samotné lidské podstatě v jejích krvi a jejich tělu.

Ale jen Andělé ochránci sami určí  a vyberou čas  a jedince, kterým bude umožněno nahlédnout do hlubin minulosti a čerpat božské znalosti a moudrostí našich předků a stvořitelů.

Ten  čas potom lidská rasa bude  nazývat  časem „ZLATÉHO VĚKU“.

A ten čas přijde, tak jako již mnohokrát, ovšem lidská pamětˇ je natolik  krátká, že po ní zůstanou  jen pouhé legendy  a vše  se bude  znovu a znovu opakovat   v kruhu a spirále  času, po mnohé  další tisíce  a tisíce roků, co lidská civilizace budou na této planetě  existovat.

Blíží se podvečer  a  slunce  se sklání nad  vodami Atlantiku s dotýká  se  pomalu okrajů  pevniny, v dáli na obzoru.

Velký Amůn společně  s několika nejvyššími kněžími prochází  naposledy  Atlantidou.Všichni obyvatelé již opustili město a vstoupili  do nitra  chrámů.

Všechny hlavní brány a vstupy  se  za nimi pomalu zavírají. Celé město se začíná  chvět a vzduchem  se  nese  bzučení, toho jak se  rozechvívají konstrukce chrámů a obydlí. Fontány v zahradách  a celé pobřeží města  se čeří bílou pěnou .

Nyní i největší tvorové mořských hlubin opouštějí pobřeží města  a pomalu se noří zpět do hlubin oceánu.

Za teskného kvílení  se loučí s Atlantidou.

Amůn prochází zahradami a nařizuje  ptákům opustit město. Ti se vznášejí a v hejnech odlétají  k pevnině.

Potom   Amům  společně se  svými pomocníky zahájí obřad „levitace“.

Za  zpěvu tajných manter se všichni  živí tvorové vznesou nad zahrady  a chrámy a levitujíce pomalu odplouvají k pevnině. Některá zvířata  zděšené bučí, ale síla která je unáší  jim nedává jiné šance , než se podřídit.

Chvění celého města  zesiluje  a  stěny posvátných kamenných  chrámu začínají praskat, v zahradách se  bortí  fontány a vyvracejí první stromy.

Je  čas opustit město.

         Amůn se vrací se svými pomocníky  do nejsvětějšího chrámu  a vstupuje společně s dalšími kněžími do tajných komnat chrámu. Za nimi se pak zavírají poslední brány a  vstupy  do útrob vesmírného korábu.         

    S posledními paprsky  slunce zapadajícími za horizont  oceánu se  hluk nad  celým městem zvyšuje  a chvění začíná bortit poslední stavby, zahrady , přístavy a veškeré nádherné  místa, která zde  stála po stovky let.

Bílý písek z pobřežních pláží města  je  čeřící se  vodou oceánu smýván do hlubin moře.

Celé město se chvěje a poslední stavby se  rozpadají.

Město se začíná propadat do mořské hlubiny.

Voda zaplavuje ulice,  vyvrací stromy v zahradách  a ničí poslední zbytky  chrámů a staveb.

Vše pak sjíždí po kovové konstrukci svého základu  zpět do mořské hlubiny. Za krátký čas  zůstávají nad hladinou pouze  špičky věží kovových chrámů, které odplouvají  směrem ke středu oceánu.

Celá kosmická loď  se potápí  do hlubiny,  a s narůstající rychlostí  jsou z jejího povrchu smývány  a odnášeny do hlubin moře poslední zbytky města  Atlantidy.

Za krátký čas  nezůstane na povrchu meziplanetární lodi ani náznak nějakého města a  celý povrch lodi se rozzáří kovovým leskem.

Teprve nyní se  loď  stáčí ke hladině  a  zvedá se jako obrovský kotouč k obloze.

Z jeho povrchu stékají miliony  tun  vody  a  jakmile loď  dosáhne  okraje vesmíru, naposledy na něj  zasvítí poslední paprsky  zlatého slunce.

Jeho povrch se zableskne   na nebi a  všichni  živé tvorové se mohou naposledy  rozloučit s hvězdnými lidmi Atlantidy.

A  celá země  pláče.

Živí  tvorové po celé planetě  již pouze zachraňují  své  životy.

Země  se trhá na kusy,obrovské výbuchy  sopek, láva zaplavující  celé kontinenty, vysoké vlny tsunami se přelévají po povrchu zemském. Po celé planetě  se nese nářek umírajících.

Země si vybírá  svoji krutou daň.

Nikdo ji nezastaví , není  síla, která by jí poručila.

Vesmírní lidé odlétají do  hlubin vesmíru a andělé pláčí nad osudem modré planety Země.

Samuel Steiner